G E N E S I S

Od ledna 1913 začalo dobývání všech bulharských klášterů – vyhánění bulharského duchovenstva a jeho nahrazování srbským. Pak přišly na řadu školy a kostely: všichni učitelé a kněží, kteří se odmítli přihlásit k srbské národnosti, byli vyhnáni a vyhnáni z Bulharska; do kostelů byli dosazeni srbští kněží, do škol srbští učitelé a bulharské učebnice byly zničeny.

V březnu 1913 byli vyhnáni všichni bulharští pomocní biskupové a v červnu téhož roku i metropolité: Neofita ze Skopje, Meletius z Velesu, Arsenij z Bitoly a Kozma z Debaru. Ve skopské diecézi byl dokonce zakázán svátek svatých Cyrila a Metoděje a v oblasti Kičevo byli bulharští muslimové také zapsáni jako Srbové, protože mluvili bulharsky. Pod srbskou pravoslavnou církev přešly exarchátní diecéze Ochrid, Bitola, Veles, Debar a Skopje.

Na podzim roku 1944 se bulharská armáda, civilní a církevní správa stáhla z nově připojených území ve Vardaru a Egejské Makedonii. To byl nejnižší bod angažovanosti bulharského exarchátu v řešení bulharské národní otázky, „kterou se ve sledovaném období rozumělo sjednocení bulharských etnických území a komunit do jednoho národního státu“.